Infobox
Kdo podepsal Antichartu
- 76 národních, 360 zasloužilých a více než 7000 dalších umělců
z nejznámějších jmen:
- Jan Werich
- Eduard Haken
- Jiří Sovák
- Miloš Kopecký
- Rudolf Hrušínský nejst.
z dosud působících umělců:
- Luděk Sobota
- Jitka Molavcová
- Jiří Korn
- Karel Vágner
- Eva Pilarová
- Karel Gott
- Josef Laufer
- Jitka Zelenková
- Petr Nárožný
- Michal Prokop
- Radovan Lukavský
Šlo o rezoluci proti signatářům Charty 77. Ti v ní byli odsouzeni jako "odpadlíci a zrádci, kteří se za mrzký peníz odtrhli a izolovali od vlastního lidu".
- Václav Havel o Chartě 77 třicet let poté: Vezměte moc za slovo
(Co to byla Charta 77? A jaké byly osudy disidentů? Čtěte ZDE)
Kdo z umělců podepsal, měl zajištěnou budoucnost.
Celkem se podpisů, které se sbíraly i na dalších shromážděních, sešlo přes sedm tisíc. Tehdejší komunistický list Rudé právo (předchůdce dnešního Práva) je uveřejňovalo na pokračování ještě čtrnáct dní.
Prohlášení podepsali například Karel Gott, Luděk Sobota, Jiří Korn, Josef Laufer či Jitka Zelenková.
Těch, kteří odmítli, bylo jenom pár. Mezi nimi zpěvák Vladimír Mišík, herečka Táňa Fischerová nebo režisérka Kristina Vlachová.
Vlachová pracovala v roce 1977 v Krátkém filmu, pro který s Věrou Chytilovou právě dotočila film Hra o jablko. Dramaturgové z Barrandova za nimi přišli a chtěli po nich podpis pod antichartu. Jinak neměl film jít do kin. Chytilová podepsala, Vlachová odmítla.
Skončila jsem na vrátnici
"Už když jsem jim tehdy řekla ne, věděla jsem, že to pro mně špatně dopadne. Věra jim to podepsala a jela s filmem do Ameriky. Já skončila ve vrátnici," říká Vlachová, která dnes pracuje ve slovenském Ústavu paměti národa.
Z Barrandova musela nejdříve odejít do nakladatelství Orbis, kde pracovala jako redaktorka dětských malovánek a vystřihovánek. Na falešná jména tam díky ní mohlo pracovat asi dvacet signatářů Charty. "Psali texty pro ty dětské publikace a jejich rodiny se díky tomu mohly docela dobře živit. Za to jsme byla ráda," říká Vlachová.
StB však na její pomoc brzy přišla a tak Vlachová skončila jako vrátná. Teprve po revoluci se mohla vrátit k filmu.
Na ty, kteří Antichartu podepsali, se dívá nekompromisně. "Připadá mi to neodpustitelné. Všichni přece věděli, co podpisují," říká.
Mnozí z umělců, kteří antichartu podepsali, se však dodnes brání právě tím, že nevěděli, pod co své jméno připojili. Podepsali se prý jenom na archy, které v divadle ležely.
Historici: věděli, co dělají
Historici, kteří se Antichartou zabývají, to považují za nesmysl.
"Z fotografií jasně vyplývá, že na těch papírech je napsáno "Připojuji se k provolání výboru uměleckých svazů", které předtím slyšeli. Pokud nebyli nesvéprávní, tak museli vědět, co podpisují," říká historik Petr Blažek z Ústavu pro soudobé dějiny.
Jeho kolega Pavel Žáček doplňuje, že většina umělců znala signatáře Charty 77 osobně, a proto museli vědět i to, koho konkrétně za zrádce a odpadlíky označují. "Možná to ale brali jako běžný provoz, jednu z řady kampaní, které režim organizoval. Od roku 1948 se pořád něco podepisovalo. Tohle byla jedna z mnoha kampaní, kterými si režim zajištoval svoji legitimitu. Umělci mu ji mohli díky své oblíbenosti dodat," říká Žáček.
"Z padesátých let je známý projev spisovatelky Marie Pujmanové "Psovi psí smrt", kterým žádala trest smrti pro politické vězně. Herci zase podepisovali rezoluce proti své kolegyni Jiřině Štěpničkové, která se pokusila uprchnout přes hranice a byla přitom zatčena. Jenom rezolucí, které žádaly smrt Milady Horákové, bylo přes sedm tisíc," doplňuje Petr Blažek.
Národní divadlo 1942: přísaha vůdci
V lednu 1977 to však nebylo poprvé, kdy se v Národním divadle sešli umělci, aby podpořili panující režim. Podobné setkání se konalo také 24. června 1942, v době po atentátu na Heydricha. Sešly se také stovky umělců, včetně tehdejších hvězd Karla Högera, Rudolfa Deyla či Lídy Baarové.
"Dobudeme si Říši, Evropu i svět českým uměním, v němž podstatnou částí je naše hudba, jejíž vítězné tóny k nám už denně doléhají ze všech končin Říše, kde česká hudba zdomácněla jako ještě nikdy," řekl tehdy herec Deyl.
Před blesky fotografů pak museli umělci pozdravit bystu Vůdce a vzdát čest říši.
"Šlo vlastně o to samé jako v roce 1977, tedy vyjádřit podporu režimu. Ovšem s tím rozdílem, že po atentátu na Heydricha šlo opravdu o život. Ne jako za normalizace," říká historik Jaroslav Čvančara, autor knihy "Heydrich".
Ve stejný den, kdy se setkání v divadle konalo, vypálili nacisté Ležáky.
Podle Čvančary se na setkání objevila také herečka Anna Letenská, která doma skrývala manželku lékaře, který ošetřoval parašutistu Kubiše. "O několik měsíců později byla popravena v Mauthausenu, takže účast v divadle na manifestaci jí těžko může někdo vyčítat," dodává Čvančara.
Lítost nebo omluva? Výjimečně
Za svůj podpis pod Antichartou se omluvilo jenom pár umělců. Mezi nimi třeba Michal Pavlata, Jiří Ornest či Zdeněk Svěrák, kteří svou účast na Antichartě veřejně označili za selhání hodné lítosti, za svou zbabělost, a nejenom za banalitu a takzvanou úlitbu režimu.
Mnozí se naopak dodnes brání přiznat odpovědnost. Helena Vondráčková například obžalovalo kritika Jana Rejžka za to, že v novinách uvedl, že její jméno je na seznamu anticharty. Soud ale Vondráčková prohrála.
